To, co mi děti říkaly po vyučování, mi změnilo život i práci

Deset let jsem stála před tabulí. To nejdůležitější se ale často odehrávalo po vyučování — když za mnou přišlo dítě, které si nevěřilo, doma se něco rozpadalo nebo už nevědělo, kudy dál. Právě tyto chvíle mě dovedly k rozhodnutí, které mi změnilo život. Proč jsem po deseti letech odešla ze školství a začala dětem pomáhat jinak? Čtěte níže:

Deset let jsem pracovala ve školství jako učitelka češtiny a práce s dětmi i dospívajícími mě nikdy nepřestala naplňovat. Čas ve třídě jsem si užívala, ale největší smysl mi přinášelo něco jiného než samotná výuka — možnost poznávat své žáky, sledovat, jak rostou, hledají sami sebe a poprvé se setkávají s výzvami dnešního světa i života.

Vždy jsem se snažila být pro ně člověkem, za kterým mohou přijít. Nechávat dveře otevřené, aby se jimi mohli kdykoliv rozhodnout projít a požádat o pomoc, podporu nebo jen o obyčejný rozhovor.

Nejčastěji za mnou chodily děti kolem dvanácti a třinácti let. V tomto věku už začínají hledat vztahy a oporu i mimo nejbližší rodinu, ale zároveň jim ještě samotní vrstevníci nestačí. Potřebují bezpečného dospělého, který je vyslechne a nebude je soudit. Řešily se mnou obavy, změny v rodině, nejistotu, sebevědomí i vztahy. Slyšela jsem od nich silné příběhy a cítila v nich neobjevenou sílu.

Také mladší děti si rády přišly popovídat. Často přinášely témata vztahů ve třídě, napětí s učiteli nebo situace doma, například rozvod rodičů. U starších žáků bývaly podobné rozhovory méně časté, protože je přirozeně více přitahuje svět vrstevníků. I oni se ale někdy vraceli — většinou díky důvěře, která mezi námi vznikla v předchozích letech, když se v jejich životě začalo dít něco, co už sami nezvládali. Tam bývala častěji náročnější témata.

Za poslední roky nás odborné studie upozorňují na nárůst psychických potíží u dětí a dospívajících. Ve škole jsem neviděla statistiky — viděla jsem konkrétní děti.

Někdy stačí opravdu málo. Naslouchat, být přítomná a dát dítěti pocit, že na to není samo. I to může udělat velký rozdíl. Jindy je ale potřeba větší podpora. A právě tehdy jsem často narážela na limity systému.

Měla jsem skvělou kolegyni, školní sociální pracovnici z Německa, ta mi pomáhala s jednotlivými případy a předávala mi cenné zkušenosti. Ani to však někdy nestačilo. Hledala jsem pro žáky psychology a dětské terapeuty, jenže čekací lhůty bývaly dlouhé. Navíc jsme my i rodiče někdy cítili, že dítě nepotřebuje terapii, ale jiný typ podpory, jinou cestu. Něco, co mu pomůže znovu si uvěřit, najít vnitřní motivaci nebo se odhodlat ke změně.

A tehdy jsem objevila koučink.

Začala jsem se vzdělávat a postupně používat první jednoduché principy v rozhovorech s dětmi. Velmi rychle jsem viděla rozdíl. Nešlo už jen o to se vypovídat a ulevit si. Rozhovor se stával impulzem ke změně. Děti začínaly přemýšlet jinak, vnímat samy sebe jinak a dělat nové kroky.

Udělala jsem si certifikaci a dál hledala inspiraci především v zahraničí, protože u nás je koučink pro děti a dospívající stále poměrně novým oborem. Ve spojení s mými zkušenostmi ze školy začaly tyto přístupy přinášet krásné výsledky.

Později jsem dostala možnost působit ve škole jako školní poradkyně. Měla jsem více času pro děti i vhodný prostor pro individuální setkávání. Bylo úžasné sledovat proměny, které rozhovory dětem přinášely. Začínaly přebírat větší zodpovědnost za svůj život, nacházely v sobě sílu, odvahu a odhodlání. Učily se hledat vlastní cestu dál.

A já jsem si stále jasněji uvědomovala, že právě tady je moje místo.

Nechtěla jsem se už věnovat rozborům literárních děl, doplňováním íček ani větnými členy. Ne že bych přestala mít ráda jazyk, literaturu nebo samotné učení. Ale věděla jsem, že mě na práci s dětmi vždy nejvíce přitahovalo to, co se odehrává pod povrchem — jejich vnitřní svět, vztahy, nejistoty, možnosti a síla, kterou v sobě často ještě nevidí.

Nejdřív jsem musela být chvíli sama sobě koučem a nasbírat odvahu udělat krok do nového života. A potom jsem se po deseti letech rozhodla odejít ze školství a začít se naplno věnovat koučinku dětí a dospívajících.

Dnes mám obrovské štěstí, že mohu poznávat nové příběhy a být oporou dětem, dospívajícím i rodičům, kteří chtějí změnu, růst a spokojenější život.